LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Ad Majorem Sathanas Gloriam“ je zřejmě na delší dobu poslední sbírkou GORGOROTH. Jak jistě sami dobře víte, nad rovnou polovinou sestavy norských blackers momentálně visí Damoklův meč v podobě nedobrovolného pobytu za mřížemi díky celé řadě závažných prohřešků proti liteře zákona. Za hradbou z ostnatého drátu, v nehostinných útrobách cel, nebude moc prostoru pro tvořivé myšlenky, čas bude plynout pomalu a neúprosně odkrajovat další a další dny zbytečně zmařených životů. Nutno však poznamenat, že Gaahlovi i Infernovi hrozí exkurs za brány věznice zcela po právu. Prvně jmenovaný pacient má na krku kuriózní napadení a ublížení na zdraví, druhý zas (pravděpodobně násilným způsobem) připravil o počestnost jistou nejmenovanou dívčinu. Celá kapela navíc nechvalně proslula vysoce kontroverzním vystoupením v polském Krakowě, za které kromě aplausu oddaných příznivců sklidila i trestní oznámení od ochránců zvířat a církevních hodnostářů.
Z lavice obžalovaných se však raději přesuňme k rozboru sedmého řadové alba „Ad Majorem Sathanas Gloriam“. Přiznám se, že GORGOROTH pro mě nikdy nebyli kdovíjak kultovní kapelou, jejich počátky ve jménu chaotických kolekcí typu „Pentagram“ nebo „Antichrist“ jsem více méně přehlížel, až přelomový záznam „Destroyer“ mě přesvědčil, že určitý talent v norských černokněžnících přeci jen dřímá. Infernus a spol. po vydání často citovaného „Ničitele“ rozhodně neusnuli na vavřínech, ba právě naopak, dokázali na sobě ještě více zapracovat a se svým posledním (a mimochodem velmi vydařeným) albem „Twilight Of The Idols (In Conspiracy With Satan)“ konečně zaútočili na vysněné přední pozice v black metalovém pelotonu. Již teď vám mohu prozradit, že svůj post na výsluní scény bez větších problémů obhájili i tentokrát, ostatně aby také ne, vždyť „Ad Majorem Sathanas Gloriam“ je zatím nejlepším dílkem, které kdy pod hlavičkou GORGOROTH vyšlo.
Přestože GORGOROTH vyznávají tu nejpřísnější formu konzervativní politiky, dovolili si na novince několik málo experimentů (to slovo prosím berte s velkým nadhledem). Oproti „Twilight Of The Idols“ přihodili další porci melodií, a to do takové míry tutových, že zejména „Prosperity And Beauty“, závěrečná to položka tracklistu, zní jako vystřižená z kolekcí těch nejlepších reprezentantů švédské black/death metalové scény. Dalším zajímavým tahem je zařazení obskurní, plíživé skladbičky „Sign Of An Open Eye“, která v kontextu tvorby GORGOROTH působí jako pěst na oko. K větší variabilitě nového materiálu zajisté přispěla i účast bubenické kapacity Mr. Frosta, kterýžto ale není v řadách bergenských čertíků žádným nováčkem, neb se participoval již na nahrávkách „Antichrist“ a „Destroyer“. Jeho umění však do jisté míry pohřbívá tradiční, příliš undergroundová produkce. Na tomto místě se přímo nabízí srovnání s Frostovou domovskou kapelou SATYRICON, jejíž novinka „Now, Diabolical“ je rovněž chronicky old school black metalovou záležitostí, zato však disponuje o poznání profesionálněji zvládnutou produkcí.
Před nástupem do studené cely odvedli norští pacholci velmi dobrý kus práce. „Ad Majorem Sathanas Gloriam“ můžeme s klidem v srdci zařadit mezi ty nejpovedenější kousky letošní sklizně, co se konzervativního „true“ black metalu týče. Nezbývá než věřit, že horké hlavy Gaahl a Infernus ve věznici patřičně vychladnou a příští album nám naservírují již bez zbytečných skandálních přestupků a soudních tahanic okolo.
Před nástupem do studené cely odvedli norští pacholci velmi dobrý kus práce. „Ad Majorem Sathanas Gloriam“ můžeme s klidem v srdci zařadit mezi ty nejpovedenější kousky letošní sklizně, co se konzervativního „true“ black metalu týče. Nezbývá než věřit, že horké hlavy Gaahl a Infernus ve věznici patřičně vychladnou a příští album nám naservírují již bez zbytečných skandálních přestupků a soudních tahanic okolo.
7,5 / 10
1. Wound Upon Wound
2. Carving A Giant
3. God Seed (Twilight Of The Idols)
4. Sign Of An Open Eye
5. White Seed
6. Exit
7. Untamed Forces
8. Prosperity And Beauty
Instinctus Bestialis (2015)
Under The Sign Of Hell (2011)
Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt (2009)
True Norwegian Black Metal - Live In Grieghallen (2008)
Black Mass Krakow 2004 (DVD) (2008)
Bergen 1996 (EP) (2007)
Ad Majorem Sathanas Gloriam (2006)
Twilight Of The Idols (2003)
Incipit Satan (2000)
Destroyer (1998)
Under The Sign Of Hell (1997)
The Last Tormentor (live EP) (1996)
Antichrist (1996)
Pentagram (1994)
A Sorcery Written In Blood (demo) (1993)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 31:35
Produkce: GORGOROTH
Studio: Lydriket Studios (Bergen), Steel Production's Studios (Spydberg) and Earshot Studios (Bergen)
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.